podzim života

„Nezáleží mi na tom, jestli to sbohem řeknu smutně nebo rád, ale když odněkud odcházím, tak si chci uvědomit, že odcházím. Když to člověk neví, je mu pak ještě hůř.“  Jerome David Salinger 

přede mnou mlha a za mnou stín

já do ní kráčím sama s tmou

stín je mých vzpomínek klín

pohltí-li mne, musím zahynout

tak kráčím do ní se svou tmou

z očí mi rosa na řasy hraje

kdekdo by řekl, že jsem doprovázen muzikou

avšak pod maskou není mi blaze

jdu barvou žlutou, místy červenou

občas spolu ve vzduchu tančí

kde země je jim maminkou

ze které přišly, a do které se vrací

znáš ten pocit, kdy padáš k zemi

a nemůžeš tomu zabránit

řítíš se do ticha, kde nic není

že nemáš zájem, říct nesmíš

ty lapáš po dechu, křičet chceš

ruce před sebe s panikou vrháš

máš strach, ale stále vpřed jdeš

naději neztrácíš, žádnou nemáš

byl právě podzim

mrazivý den

měl jsem vše o čem každý sní

zemřel jsem