slabost

Ráno bylo ráno  a  já byl stále naživu - Ch. Bukowski

držím Tě
a Ty mne drtíš
ze své propasti v mé dlani
čára strachu..
málokdy mi jedna stačí
tu vteřinu úzkosti zvládnu
ach
jak já po ní prahnu
a pak se na okamžik vzdálím
upadám v zapomnění
myslím si, že pláču
chce se mi křičet
utíkat a odejít navždy
omyl
nic tu není
stále sama
ve svém tichu
v bolesti co štípe
působí uvolnění sebe-destruktivního hluku
konejším se psaním
jež uniká z konečků mých prstů
jejichž články tu krev potí
víc než já kdy slzy roním
jsem tak "pyšná"
na své děti
které stávají se vzpomínkami na papíru na mé kůži
a ta plachtí větrem
ten konejší ji, hladí
už nepláču, už nevím
že dnes je vlastně včera
a včera vzpomínkou
a tou se stali i lidé
kteří tu pro mne občas jsou
i když nechci a nemůžu je na oko vystát
jejich pomoc bolí
je to neskutečné ponížení
lžu sama sobě
v tom to není
mám pocit, že je drtím
tak jako pomoc ve dnech jako je tenhle
kdy neunesu sama sebe
být sama se sebou
a ve tmě
kde nic není
kde byla tma, tam já vždy byla
dnes není tma a moje dnes už končí
já už nejsem já
a jizvy zůstanou 

mé slzy tu pro mne vždycky jsou